11. část
Alec: Pousměji se.
Kano: Ještě to nějakou dobu dělám.
Alec: Někdy v osm se posadím a protáhnu.
Kano: Koukám na něj.
Alec: "Jdu do koupelny." vezmu si věci a zalezu si tam.
Kano: Nechám ho a zatím se začnu protahovat.
Alec: Upravím se. Vezmu si jenom tričko s krátkými rukávy. "Vstávej." šťouchnu do Kana, když si sednu k němu na postel.
Kano: Sednu si a stáhnu si ho na sebe.
Alec: "Co děláš?" zasměji se.
Kano: "Takhle je to nejlepší."
Alec: "Ale měli bychom vstávat. Teda ty."
Kano: "Vždyť to není nutný." namítnu.
Alec: "Není?"
Kano: Zavrtím hlavou.
Alec: "A co snídaně?"
Kano: "Uděláme si ji později."
Alec: "Ale já chtěl posnídat s tvými rodiči."
Kano: "Ti ale vstávají až ve 12."
Alec: "Opravdu?"
Kano: "Jo. Oni toho mají moc a tak když mají volno, spí dlouho."
Alec: Přikývnu.
Kano: "Takže není nutnost spěchat."
Alec: Stulím se k němu.
Kano: Lehnu si.
Alec: Podívám se na Hajiho.
Kano: Taky se na něj kouknu, ale spokojeně si spinká.
Alec: Pousměji se.
Kano: "Vidíš i jemu se nechce."
Alec: Povzdechnu si.
Kano: Potichu se zasměji.
Alec: Vypláznu jazyk.
Kano: Políbím ho.
Alec: Oplatím mu polibek.
Kano: Pohladím ho po tváří.
Alec: Usměji se.
Kano: Po chvilce se odtáhnu.
Alec: Sklopím pohled.
Kano: Zvednu mu bradičku.
Alec: Stydlivě se na něj podívám.
Kano: Usměji se.
Alec: Dám mu hlavu na rameno.
Kano: Začnu ho vískat.
Alec: Zavrním.
Kano: Kouknu se na hodiny, které už ukazují 11. "Já se tedy půjdu vykoupat."
Alec: "Budu čekat."
Kano: "To jsem rád." vstanu a vezmu si nějaké oblečení. Jsem hotov během chvilky.
Alec: Ležím v posteli. Podívám se na něj. "Nějaký rychlý."
Kano: "To já vždy." uculím se a rozevřu náruč.
Alec: Obejmu ho.
Kano: "Půjdeme dolů?"
Alec: "Tak jo."
Kano: Rozejdu se ke dveřím.
Alec: Chytnu ho za ruku.
Kano: Jemně mu ji stisknu a otevřu mu.
Alec: Vyjdu na chodbu. "Tak veď."
Kano: Rozejdu se jednou chodbičkou.
Alec: Držím se ho, abych se neztratil.
Kano: "Neboj já bych si tě tu našel." usměji se a otevřu jedny dveře.
Alec: Nakouknu dovnitř.
Kano: Vejdeme do jídelny.
Alec: "Páni! To je krása!"
Kano: Je se pousměji a vydám se ke stolu.
Alec: Posadím se vedle něj.
Kano: Usměji se na něj a kouknu se na kuchařku.
Alec: Pozdravím.
Kano: Položí před nás jídlo. Poděkujeme.
Alec: Podívám se na jídlo.
Kano: "Ochutnej."
Alec: Zavrtím hlavou.
Kano: "Copak?"
Alec: "To nic."
Kano: Koukám na něj.
Alec: "Dobrou chuť."
Kano: "Tobě taky." pohladím po hlavičce.
Alec: Ochutnám jídlo.
Kano: Sleduju jestli mu to chutná.
Alec: "Je to skvělé."
Kano: Zasměji se. "To jsem rád."
Alec: Pousměji se.
Kano: Taky začnu pomalu jíst.
Alec: Po snídani se na něj podívám.
Kano: Taky se na něj podívám.
Alec: "Opravdu přijede?"
Kano: "Kdo?"
Alec: "No.. Rik."
Kano: "Ano přijede." usměji se. "Ale nevím v kolik."
Alec: Vyskočím na nohy. "Běžím se domů převléknout!"
Kano: Zasměji se a nechám ho. Pomalu se zvednu a jdu za ním.
Alec: Doma se pozdravím s rodiči. Vběhnu do koupelny a dám si rychlou sprchu. Obléknu si spodní prádlo a jdu do pokoje. Podívám se na šuplík, kde mám žiletky. Přejdu k němu a otevřu ho.
Kano: Jdu zatím do pokoje, kde si zajdu do šatny.
Alec: Překvapí mě, že žádnou nenajdu. Zamračím se. Přejdu ke své tajné skrýši a jendu si vytáhnu. Vezmu si černé džíny a strčím jí do zadní kapsy.
Kano: Něco na sebe hodím a počkám na něj.
Alec: Obléknu se a rozejdu se zpátky ke Kanovi domů.
Kano: Sednu si do křesílka a koukám se ven.
Alec: Jdu rovnou k němu do pokoje.
Kano: Cuknu sebou jak vrznou dveře.
Alec: "Jsem tady."
Kano: Usměji se na něj.
Alec: "Jdu k němu.
Kano: Počkám až ke mně dojde.
Alec: Postavím se před něj. "Proč si mi je vzal? Kde jsou?!" zamračím se na něj a založím ruce v bok. "Na to si neměl právo."
Kano: Povzdechnu si a zadívám se na něj.
Alec: "Vrať mi je Kano."
Kano: "Nemůžu." pokrčím rameny.
Alec: "Proč ne?"
Kano: "Nemám je."
Alec: "Kde jsou?"
Kano: "Teď nejspíš někde na smeťáku."
Alec: "Vyhodil si je? Proč?"
Kano: Zvednu jedno obočí.
Alec: Sednu si mu do klína.
Kano: "To se mě vážně ptáš na důvod?"
Alec: "Jo." přikývnu a obejmu ho.
Kano: Povzdechnu si.
Alec: "No já to chci slyšet."
Kano: "Nechci to."
Alec: Smutně se na něj podívám. "Já taky ne, ale mohl jsi mi říct, že chceš, abych je vyhodil."
Kano: "A udělal by si to?"
Alec: "Jo. Chceš důkaz?"
Kano: Pozvednu obočí.
Alec: Vytáhnu ze zadní kapsy žiletku.
Kano: Sleduju ho.
Alec: Zlomím ji a dám mu ji do dlaně.
Kano: Překvapeně ho sleduju.
Alec: "Spokojený?"
Kano: "Vím, že jich máš víc, ale děkuju."
Alec: "Pokusím se přestat. Úplně."
Kano: "A myslíš si, že to půjde?"
Alec: "Jo. S tvojí pomocí."
Kano: Zářivě se usměji a pohladím ho.
Alec: Pohladím ho palcem po tváři. "Nemůžu se dočkat!"
Kano: "Čeho?" uchechtnu se.
Alec: "Rika."
Kano: Začnu se smát.
Alec: "Ty nevíš jaký to je."
Kano: "Co?" vyzvídám a víc ho k sobě přitisknu.
Alec: "No ten pocit."
Kano: "Jaký?"
Alec: "Když se těšíš na někoho jako je Rik."
Kano: "Aha." usmívám se. "No já se taky na něj těším."
Alec: "Ale ty už ho znáš."
Kano: "To je pravda."
Alec: Usměji se.
Kano: "Tak co zatím podnikneme než přijedou?"
Alec: "Co chceš."
Kano: "Nevím, právě proto se ptá...." nedořeknu jelikož někdo zazvoní.
Alec: Nadskočím.
Kano: Pobaveně ho sleduju.
Alec: Zvednu se z něj.
Kano: Taky se zvednu a jdu pomalu ke dveřím. Celým barákem se ozývá neutichající zvonek.
Alec: Jdu za ním.
Kano: Prudce otevřu dveře. "Ahoj bráško. Dlouho jsme se neviděli." vpadne mi do náruče.
Alec: Ohromeně sleduji Rika.
Kano: Po nějaké době toho prcka od sebe odlepím. "Ahoj Ali." kouknu se na jeho kluka. "Tohle je Alec. Můj brouček." představím ho a posunu před sebe. Je vtipné je sledovat, jelikož Rik je ještě menší než šmudla.
Alec: Prudce ho obejmu a přilepím se na něj jako klíště. Zavřu oči a odmítám se ho pustit.
Kano: Začneme se s Alexem smát. "Pojďte aspoň dovnitř." začneme je od sebe odlepovat.
Alec: Začnu pomalu couvat dovnitř, ale od Rika se neodtáhnu.
Kano: Pobaveně je sleduju. Rikovi to očividně nevadí, ale to se nedá říct o Alexovi, který docela žárlí. Nechám ty dva a Aliho kousek odtáhnu.
Alex: "Nemůžeš mu říct, aby se odtáhl?"
Kano: "I kdybych to řekl, stejně mě neposlechne. Neboj se on do něj není zamilovaný, jen jsem mu četl jeho knížku. On prožil něco podobného. Třeba to řekne." pokrčím rameny. "Mohl bych tě o něco poprosit?"
Alex: "Ano?" zeptám se, ale pohledem stále kontroluji Rika a Aleca.
Kano: "Půjdu ven nakoupit. On se bojí davů, ale teď je zaměstnaný. Pohlídáš ho prosím? Nesmí se ti hnout z očí jinak si něco udělá."
Alex: "Slibuji, že ho pohlídám, ale teď mi musíš pomoct je od sebe dostat."
Kano: "To asi nepůjde. Však on ho za chvilku pustí a bude se vyptávat. Zatím se měl." mávnu mu a nenápadně zmizím do pokoje.
Alec: Dál se držím u Rika. Po chvilce se trochu odtáhnu.
Kano: Převlíknu se a odejdu zadními dveřmi do garáže. Vezmu si motorku a odjedu do vzdáleného obchodu.
Rik: Nechám se miláčkem odtáhnout a sednu si mu na klín. Vesele sleduju Aleca? Myslím že se tak jmenoval. "Ahoj." usměji se na něj a Alexe hladím, aby už nežárlil.
Alec: "A-Ahoj." rozhlédnu se po pokoji. "Kde je Kano?" zeptám se a posadím se na postel.
Rik: "Nevím." pokrčím rameny. "Co to přivítání?" zajímám se.
Alec: "Hodně jsem se na tebe těšil."
Rik: "A jak si o mně věděl?"
Alec: "Od Kana."
Rik: Zvednu jedno obočí, aby to rozvedl.
Alec: "Četl mi tvoji knížku. Zamiloval jsem si ji. Takže se budu učit švědsky."
Rik: Uculím se. "To mě těší. A co všechno ti o mě řekl?"
Alec: "Jenom to, že teď cestuješ."
Rik: "Dobře a co by tě zajímalo? Klidně se ptej na cokoli."
Alec: "Víš, že mě teď nic nenapadá?"
Rik: "Vážně vůbec nic?"
Alec: "Já nevím. Nechci být vtíravý."
Rik: "Klidně se ptej mě nevadí, když se ptá někdo z rodiny."
Alec: "Z rodiny?"
Rik: Přikývnu. "Máš ho rád ne?"
Alec: "Miluju."
Rik: "Tak vidíš. Od tebe mi to vadit nebude. Stejně by si se to časem dozvěděl."
Alec: "Co se ti stalo?" zeptám se šeptem.
Rik: "V deseti mě rodiče vyhodili. A potom jsem prožíval všechno co ti četl bráška." usměji se. "Prakticky je tam úplně všechno, ale prožívat to bylo mnohem horší."
Alec: "Jo.. Jenom z toho čtení mi běhala husina po zádech."
Rik: "To nejspíš všem. Tak co dál?" pohodlněji se opřu o miláčka.
Alec: "Klidně se ptej i ty."
Rik: "Nevím na co." pokrčím rameny.
Alec: Zamyslím se.
Rik: "Ty si o mě aspoň něco četl, ale já nic, takže ani nevím na co se ptát."
Alec: "Ptej se na cokoliv." pousměji se. "Takže. Kolik ti je let?"
Rik: "Devatenáct." uculím se. "A tobě?"
Alec: "Šestnáct."
Rik: "Takže si o rok mladší." usměji se.
Alec: "Než kdo?"
Rik: "Než Kano." vysvětlím. "A co ta žiletka? Vím, že není brášky, protože to bytostně nesnáší." zadívám se na něj.
Alec: "Je moje." přiznám.
Rik: "To sem si myslel." dál na něj koukám.
Alec: Ošiju se.
Rik: "Dobře nebudu se ptát. Tak co by tě dál zajímalo?"
Alec: "Ne to.. klidně se ptej." pousměji se na něj. "Studuješ ještě?"
Rik: "Nestuduju. Mám jen základku. Sice chtěli, abych chodil do školy, ale nedokázal jsem jít mezi lidi. Pak jsem poznal taky Alexíka a začali jsme spolu cestovat. Už máme skoro celou Evropu procestovanou."
Alec: "To je úžasné." usměji se a podívám se po Alexovi.
Rik: "A je hrozně žárlivý. Víc než kdejaká ženská, ale mě to nevadí. Spíš mě to těší."
Alec: Přikývnu a dál se dívám na Alexe. Po chvilce sebou cuknu. Odvrátím od něj pohled. "A kde jste byli teď?"
Rik: "Copak?" zeptám se a kouknu se na Alexe. "Teď jsem byli ve Vatikánu."
Alec: "Ne to nic.. Jenom Alex mi hodně někoho připomíná." uhnu pohledem. "Muselo tam být krásně."
Rik: "Koho?" zeptám se.
Alec: Zavrtím hlavou a obejmu se pažemi.
Rik: "Bylo tam krásně. Třeba se tam jednou taky kouknete. Myslím, že když poprosíš Kana, tak tě tam vezme."
Alec: Přikývnu a podívám se do země. Začnu se pohupovat.
Rik: Povzdechnu si a vstanu. "Ali odejdeš prosím? Běž zatím k nám." poprosím ho. "Já ho pohlídám. Vím co řekl."
Alex: "Co když ti ublíží?" šeptám.
Rik: "Neublíží. O není takový. On se spíš uzavírá do sebe. Neboj když tak křiknu."
Alex: "Nechci tě tu s ním nechávat."
Rik: "Běž." pobídnu ho.
Alex: Neochotně se zvednu a vyjdu z pokoje.
Rik: Přijdu k Alecovi a obejmu ho.
Alec: Podívám se na něj.
Rik: "Už je to v pořádku. Máš Kana."
Alec: Zavrtím hlavou.
Rik: "Copak."
Alec: "Není to v pořádku."
Rik: "Co není v pořádku?"
Alec: Zavrtím hlavou a odtáhnu se.
Rik: "Jen mi to řekni." přitáhnu si ho zase k sobě.
Alec: "Pustíš mě? Prosím."
Rik: "Ne."
Alec: "Prosím."
Rik: "Řekni mi to."
Alec: "Už je to dlouho. Začalo... Začalo to poslední měsíc na základce. Začal jsem s drogami.." sevřu do pěstiček lem trička. "A potom... potom, když mě z toho rodiče vysekali jsem se dostal na mojí vysněnou školu. Seznámil jsem se s jedním klukem. Byl krásný. Vysoký, černovlasý. Hrál za školní fotbalový tým. Byli jsme nejlepší kamarádi, nerozlučná dvojka. Po čtyřech měsících jsme spolu začali chodit." usměji se. "Myslel jsem si, že bude fajn, ale on... mlátil mě. Podle všech jsme byli skvělý pár, ale oni nevěděli, co mi dělal. Ani Kano to neví. Nesmíš... Nesmíš mu to říct." podívám se na Rika s prospou v očích. Čekám než mi odpoví, abych mohl pokračovat.
Rik: "Pokud nechceš, neřeknu mu to. Tohle mu musíš říct sám."
Alec: "Bohužel mě učitelé neměli moc rádi, takže jsem přestoupil na druhou střední. A tam jsem začal mít deprese, protože Hirovi násilnické nálady byly častější. Rodiče mi domlouvali schůzky u psychloga. Bral jsem antidepresiva. Potom, když už jsem to nevydržel a začal se řezat... Hiro.. On přestal. Přestal mě mlátit. Byl ohleduplný a bral mi žiletky, abych v tom nepohl pokračovat. Jednou mě vzal na rande. Do kina. Po filmu jsme jeli domů a na křižovatce nás smetl kamion a vytlačil nás ze silnice. Čtyři dlouhý měsíce jsem ležel v komatu. A když jsem se probudil... Hiro u mě nebyl. Zemřel v nemocnici. Jeho rodiče mě ani nepozvali na pohřeb. Prý jsem to zavinil já. S rodiči jsme se přestěhovali sem. Už tu bydlíme tři roky, ale mě se to zdá pořád málo. A dneska... Když jsem si pozorně prohlédl Alexe. Tak moc mi Hira připomíná..." začnu brečet.
Rik: Přitisknu si ho víc k sobě a nechám ho vyplakat.
Alec: Po nějaké chvilce se uklidním. "Pustíš mě?"
Rik: "Proč?"
Alec: "Dojdu se opláchnout."
Rik: Zvednu se s ním a odvedu ho do koupelny.
Alec: "To opravdu není nutné."
Rik: "Ale je. Ještě by ses tady zhroutil a já bych tě měl na svědomí."
Alec: Zavrtím hlavou.
Rik: "Tak se opláchni a vrátíme se."
Alec: Opláchnu se a podívám se na sebe do zrcadla.
Rik: "Vypadáš pořád krásně a teď pojď." usměji se.
Alec: Pousměji se.
Rik: Vrátíme se do pokoje a namáčkneme se do jednoho křesílka. "Víš on Alex je vlastně blonďák." začnu.
Alec: "Blonďák? Vážně?"